♪♫ Dva Andílci - Guido & Maurizio De Angelis

V tomto velmi depresivním období temného podzimu a pochmurné společenské situace, co takhle o někom, kdo mi tato období pomáhá překonávat? Kdo by si to vůbec mohl zasloužit víc...

Když tak přemýšlím nad prvním setkáním, bylo to v blahé nepaměti dávných let Okouzlení pravidelně běžící na našich obrazovkách. Asi je lepší, že z toho si skoro nic nevybavím, nicméně znělka je to jediné, co si pamatuji, ano, myslím, že dodnes. ♪♪♫ Jo, opravdu pamatuji.
Ne o moc později se na naše obrazovky dostal rovněž Willy Fog na cestě kolem světa, z něhož si vybavuji, ano, částečně i díky nedávné repríze, většinu senzačních věcí, leč na začáteční písničku jsem se vždycky těšila snad nejvíc ze všeho. Ne, tehdá jsem ještě neobdivovala geniální dabing od Viktora Preisse pozdvihující gentlemanství hlavního hrdiny do neskutečných výšin, přes Jiřího Brudera, mou zde vůbec nejmilejší postavu sluhy Barnabáše, po Standu Fišera coby nenahraditelnou posilu ze Scotland Yardu a jejich nadšení v dabingu nejen mluvit, ale i nazpívat znělku. A přece to bylo tak fajn. Kdepak, tehdy jsem netušila, že je to seriál ze Španělska a kdo že to odvedle skládal tu super hudbu...
Nemají tedy tyto zdánlivě nesouvisející seriály něco společného?

Mají. Dva prima kluky s ohromným talentem a nevyčerpatelným hudebním nadšením.

Přivítejme tedy dva naprosto nenápadné bratry: Guido a Maurizio De Angelis

Dva naprosto nenápadní bratři...

"Kdo se vám vybaví jako nejslavnější italský skladatel filmové muziky? Znalcům tématu okamžitě naskočí jméno Nino Rota. Milovníci Měsíční řeky ocení Henryho Manciniho, aniž by přehlédli jeho americkou podstatu. Fandové popu si vzpomenou na bratry De Angelisovy a jejich songy pro bugginy, u nás proměněné v rakety na Mars...(?co?)" (K. Jordán, TNZ, skončí samozřejmě u Morriconeho) 
Nicméně mým záměrem, jako vždycky, není informovat a poučit, na ČSFD či na těchto stránkách si beztak může každý přečíst všemožná žhavá fakta.
Anebo ještě lépe tady o nich moc hezky informuje první a patrně poslední mně neznámý Čech, který je zná a má rád. Respektive pár rozhovorů se taky dá najít…

Kdyby se mělo hlasovat pro někoho, koho mám opravdu plný mobil, byli by to právě bráchové Guido a Maurizio De Angelis aka Oliver Onions (plus další pseudonymy). Ti v padesátých a ve zlatých šedesátých, kdy většina ostatních tvořila jeden soundtrack za druhým, ještě neskládali, nýbrž sbírali nutné a notné zkušenosti (a že jich museli sebrat, vyrůstat v 60.-, kde by člověk trávil jinde čas, než v kině? Nicméně komponovali už tenkrát), aby do sedmdesátých nastoupili s optimismem sobě vlastní prostřednictvím ohromného množství hudby v ohromné kvalitě pro ohromné množství filmů.
„Umělecké začátky? No, hrajeme asi od 11-12 let...“

Aj, my? Jistě, třeba symfonie Flying through the Air...

Představme si tedy něco jako dva Mozarty (ten tedy začal s hudbou ještě o pár let dřív), kteří zodpovědně a přemýšlivě komponují od první chvíle, co se vyškrábou na židli u piána (nebo ještě výš), a nikdo je odtud nedostane, dokud nesloží další symfonii.

„Přiznám se, že jsme se oba zapsali na univerzitu jenom, abychom se vyhnuli nástupu na vojnu…“ (M)

No dobře, no...


Jenže odpovědět tazateli na onu (v minulém článku uváděnou) otázku co preferuji za hudbu, že poslouchám dva kluky, co skládali v sedmdesátých a osmdesátých v Itálii, tím se dobereme nanejvýš reakce:
Ahá, cožeee? A proč jako?
No, protože jsou fakt dobrý, víš?
Ahá, a co to dělali? Nebyly to nějaký ty filmy s těma dvěma, Spencerem a Hillem? 
Což je tedy mimořádně pravda, leč jen proto, že nic jiného spoluobčané neznají. Sakra!!!

Nesnáším škatulkování. Obecně!
Nesnáším, když lidi shrnou Umberta Lenziho coby režiséra kanibalek, George Eastmana coby ztvárňovatele monster, Riccarda Pizzutiho coby panáčka na fackování pro Buda a Terence a Oliver Onions coby dvorní skladatele Enza Barboniho.
Když jednoduše ten první je geniální všestranný a nesmírně originální umělec, který natočil všehovšudy dvě kanibalky beztak ne moc o kanibalech, ten druhý je skvělý herec, fascinující kapitola sama pro sebe a nejen postavou jeden z největších intelektuálů, co vůbec znám, ten třetí toho zvládl s grácií, radostí a elánem mnohem víc (i v těch filmech), tak proč mu pořád omlacovat o hlavu, jak ho celý život mlátili po hlavě, a když už, tak spíš ocenit, s jakou důstojností to ustál, a ti čtvrtí toho složili tolik a k tolika filmům, že Barboni si takovou čest zrovna zaslouží nejmíň. Ale že by byl bez jejich hudby namydlený, o tom nepochybuji…
Leč všechny ty věci vyvolaly největší ohlas a už se to veze, už nikoho nic jiného nezajímá. Ale jen je poznat líp...

...Tak pro filmy s Budem a Terencem...?
Poprvé jsme se, již v rámci Itálie, potkali nešťastně u Podivného dědictví. Ten film, no, o tom jindy… jenže ta hudba měla něco do sebe. Vážně moc dobrá. Jen teda úplně netypická. Rok 72, bráchové se uvedli v naprosto profesionálním stylu, a pokud neklamou prameny a Malý unavený Joe je už z roku 71, na umělecký rozjezd nepotřebovali vážně ani rok, neb už tomu se hudebně nedá vytknout ani to nejmenší. Stejně jako počátečním filmům ze stejné doby.

"Zbývá ještě dodat, že hudbu k filmu složila tradičně bratrská dvojice Quido a Mario de Angelis..." (P. Stránský, Podivné dědictví, Cinema)
No, nebudu si jednoduše hrát na odborníka jako někteří ostatní, že ano, kteří neumí napsat bez chyby jméno ani jednoho z nich, příjmení taky ne, a dalo by se říct, že tvrzení o tradiční spolupráci v tomhle roce taky ještě není tak úplně pravdivé...

Ke mně později, jako druhý v řadě filmů s jejich hudbou, přišel Mannaja s parádní písničkou „Snake“ uprostřed, tak nečekanou, že člověk nevěřil vlastním uším. To je od nějakých Beatles nebo co? Ne, Beatles zrovna úplně ne, ale tyhle mládence si já osobně dovoluji nad Beatles i řadit. Proč?
Jsou to zcela osobní preference, leč…

Tak předně jsou proti Broukům prakticky neznámí a takovým já vždycky fandím.
Nemám u jejich písniček dojem, že si nechávají účtovat za každou sekundu navíc a s extrémní oblibou praktikují, abychom byli odborní, takzvaný systém fade out na konci - čili opakování do ztracena (nebo do přerušení potleskem obecenstva, kdy to Guido vždycky předčasně zalomí).
Nešetří s refrény, právě naopak, čím víc, tím líp, a čím lepší, tím víc.
Nebojí se užít opravdu šílených kombinací skutečně specifických hlasových projevů (u nichž si ani zasvěcení nejsou jisti, kdo to tam vlastně chrchlá, častí spolupracovníci Cesare De Natale a Susan Duncan Smith, nebo vůbec ne?), ohromně falešné interprety či vhodně využité sbory (Nora Orlandi a další) nevyjímaje.
A v neposlední řadě jsou hrozně veselí, pročež na jejich vystoupení stojí za to se podívat i s obrazem už jenom pro to, jaké hrají divadlo.
A těch hudebních stylů, co využijí, od tanga po valčík, a k tomu tihle dva skautíci také disponují ohromným hlasovým rozsahem.
Maurizio si neváhá kvůli písničce dýchnout z plných plic hélia (aspoň to tak zní) či Guido před vystoupení zchlastat pod obraz (aspoň to tak vypadá), kdepak, pro slávu cokoliv, že ano...

I sedmdesátá jsou doslova nabitá filmy s jejich hudbou, a když tak procházím seznam, snad jediné, odkud si ji vůbec nevybavím, je Torso, kde se té podivné pornografie a nekonečné chirurgie snad museli sami zaleknout nebo co...
I u nás se mohl stát nezapomenutelným Sandokan, pronikl sem nějaký ten Bud a Terence, Vůně cibule... Spolupracovali i mimo vlast, tu vypomohli ve Španělsku, tu na Slovensku, německé televize je rády vysílaly, jejich celoevropskou důležitost proniknuvší dokonce k nám nám mohou lehce dokázat třeba Kotvald a Hložek a jejich verze Sandokana (tak nevím, jestli tento důkaz nutně vyžaduji, fuj)

A dohromady mají na kontě více, než 150 příspěvků, v nejvytíženějším období i kolem 15 snímků ročně. Řeknu, že netuším, jak to mohli stihnout. Na druhou stranu jsou na to dva. A znaje četné úspěšné spolupráce mnohých italských sourozeneckých dvojic, svépomocí to prostě zmáknou. Maurizio to doladil, Guido vyprodukoval...
Bob Dylan se ve svých písních zabýval palčivými problémy společnosti, Beatles skládali převážně písničky o lásce (vím, že ani jeden neskládal vyloženě soundtracky, ale přijde mi vhodné porovnat, krom toho G & M taky skládali písničky jen tak, a povětšinou se ty ze soundtracků dají vyndat a obstojí samostatně) a Oliver Onions, ti si nedělali starosti s ničím. Jednou to, jednou něco jiného, pak to přizpůsobí filmu nebo obráceně, často něco dobrodružného, pak něco o vaření (? text nikde není, nicméně poslední mnou objevený song snad pojednává o přípravě ragů...?), Pizza, pak kreslený kocourek, strašidlo, Marco Polo, Santa Maria, Il gabbiano, Sheriff, Banana Joe, Christine, Orzowei, Fantasy, Freedom…
Zbytečné jakkoliv vypisovat, vkládat videa či odkazovat, je toho zkrátka moc.
Kluci složili od A po Z nesmrtelné věci. V jejich provedení by člověk byl více než ochotný koukat i na ony kreslené série pro děti, protože mají prostě a jednoduše tak prima hudbu…

Bráchové jdou s dobou. Ou...i

Ano, bráchové šli s dobou a v osmdesátých pomalu, ale jistě, převládá instrumentální elektronika a syntezátory nad zpěvem, což stojí, mimo jiné, za zánikem dobré hudby vůbec na celém světě. Ale osmdesátá vůbec pokazila všude, co se dalo. A pokazily se i filmy. I atmosféra v Itálii (snad Rudými brigádami? nevím). Všeobecně na světě zmizel národní kolorit. A bráchové přizpůsobili tvorbu požadavkům, to pro ně, jakožto mladou generaci, nebyl problém. Ano, disko si dobrovolně nepustím od nikoho. Ale to je specifický úkaz osmdesátých a asi to bylo opravdu v kurzu a žádané (Lucio Fulci, například, je úžasným ukazatelem společenských preferencí. V těch jeho filmech, ač podle mě špatných, je strašně vidět to zapálení a nadšení z moderního přínosu osmdesátých – a ta šílená disko-hudba je jedním z nich. Takže proto. Prostě to chtěli, tak to měli). Bohužel, skladatelé filmové hudby jsou přímo závislí na vzniku filmů, a když kinematografie zanikne, přestanou skládat i oni, aneb v 80. to trochu brzdí a v 90. letech už jde prakticky jen o TV seriály.
A 80. vůbec přinesla všelicos. Maurizia zbavila kníru (trochu jako škoda) a Guidovi dodala zodpovědnost staršího bratra (naštěstí nijak přehnaně)…

...Ale někdy dokážou být i velmi klasičtí a upjatí.

Nicméně i z tohoto období znám pěknou řádku věcí, které jsou naprosto parádní.
Kromě Morriconeho málokdo vydržel skládat prakticky 40 let v kuse, to je jedno, pro jaké filmy, prostě vždycky naplno.
Vůbec jsou jedněmi z mála skladatelů, kteří pro mne vystupují z oné anonymity hezká hudba, hezké jméno, občas fotka na čsfd. Tím, že jsou také častými interprety a tak vůbec, že zřejmě spolu vystupovali často a rádi a že je ohromná zábava na to koukat... Mladá a odvázaná generace, to rozhodně. (1944 a 1947, takže Guido už loni oslavil sedmdesátku. Ani tihle vrstevníci už nejsou tedy úplně nejmladší, koukám…)

Hudba G & M je všeobecně, i v oné době, spojována nejvíce s komediemi. Prakticky na co si vzpomenu, s výjimkami od Micalizziho a pár dalších, má jejich hudbu. Oni dovedou být epičtí. Dovedou být lyričtí. Dojemní až k pláči. Ale těch komediálních mají přece nejvíc (krom toho, že dovedou být dojemní až k pláči i v komedii, znám). A nemohu tvrdit, že by to byla chyba, jelikož ty jim dávají nesmírně volnou ruku. Jednoduše si tam můžou složit, co chtějí, a nijak se neomezovat. Ku prospěchu věci. Jen většinou anglicky. Vůbec amerikanizace veseloherních filmů, ke kterým tak často skládali, zapřičiňuje, že podstatná část jejich textů je anglická. Musí být zvláštní jít na film vlastního režiséra a tam vida, jsme v Americe, hrdinové jsou Američané a písničky jsou anglicky... Ale o tom jindy.
Jinak dělali všechno, poliziotteschi, gialli, poslední špagety, drama, pohádky, ba i nejedno postapo se tam snadno najde… Zkrátka ani po špagetách nezmizela dobrá hudba. Jen je kapku jiná.

Když už se můj blog (nebo jak to tu nazývat) jmenuje podle jejich písničky… psané pro Bonnie Bianco (z jejíhož provedení mi vstávají vlasy na hlavě), tak mi přijde na místě zmínit, proč právě oni…
Ale ještě, vůbec, znám nejeden případ, kdy jim senzační melodii zvrže cizí umělec, viz Dara Rolins v Tetě. A co teprve dvojice filmů Také andělé jedí fazole a ... střílejí pravou rukou, člověk v dobré víře zná originál a pak najednou umělci Kathy, Gulliver, už to ničí, už to fackujou, už divák vytahuje sluchátka a dlouho to rozdýchává, načež si to musí pustit v originálním provedení… Škoda.

Jo, proč oni? To už je snad jasné. Kdo mě přiměl se naučit nejeden písničkový text v italštině? Oni. Kdo, když už to nečekám, mi vždycky nabídne zase něco neobjeveného a parádního? Oni. Díky komu jsem si udržela nervy na uzdě během matury? Nebudu lhát, když řeknu, že z poloviny taky díky nim.

Není to tak dlouho, kdy po dlouhých letech koncertovali spolu a ve Stracultu o italských skladatelích Maurizio vykládá moc zajímavé věci. Jen jim líp rozumět a bylo by, o čem psát…
Já jim tímto tedy alespoň popřeji, aby si ještě aspoň jednou složili něco super k něčemu lepšímu, než sté sérii Okouzlení. Nezbývá, než věřit, že, přese všechny důkazy, kinematografie ještě není definitivně pohřbená. Já doufám.

Ano, jak píše Josef Štěpánek, mají na kontě nespočet skvělých soundtracků a písní, a ano, jsou to hluboce nedocenění skladatelé. Ale snad úplně nedocenění přece nejsou. Aspoň ve své vlasti...

A někdo se třeba najde i jinde...

Ale tohle byl, chlapci, na závěr asi trochu moc velkej odvaz. Bojím se, aby si třeba nějakej trouba neřek, že jste jen střídmě populární skladatelé populární hudby a z toho vašeho provedení že mu třeští hlava a jestli dokážete složit taky něco jiného... Znáte to... Tak dáme něco netypického. Hodně netypického. 

V kombinaci s tímhle videem trochu až 
kýč. Ale hrozně fajn.

Tak co, zvládnou všechno, nebo ne?! Díky za asistenci, přátelé!