Pohádky Luigiho Capuana

V době, kdy jsem ještě kroniku westernů od Karla Jordána mohla číst bez záchvatů (které se u mě v poslední době dostavují při pohledu na každou stránku, neb on opravdu vůbec neví, o čem píše, fakta nezná, zkušenosti nemá, ale píše píše píše a všechno předestírá jako nezvratitelná fakta, ač jsou to jeho domněnky nebo jakékoliv drby, a zhusta se mě tak velmi osobně dotýká, zvláště ve věcech Itálie), pozastavovala jsem se nad částí shrnující italskou tvorbu začátku šedesátých ("…pokusy o kriminálky, gotické horory, Robina Hooda či piráty (občas spojené v šílených kombinacích) nevyvolaly dostatečný interes…"). Je názoru, že všechny tyhle věci byly jen východisky z nouze, nic z toho nemělo valný úspěch, jen Vinnetou ukázal kudy… Ano, ke knize Tenkrát na Západě mi bude potěšením se někdy podrobněji vyjádřit. 

Nechám-li však tohle stranou, zbydou mi ony šílené kombinace. Co si pod tím vlastně představit? Žánr meč a sandály až do letošního léta znamenal pro mne velkou neznámou a dobrodružné prakticky taky… Až jsem si nějakou dobu před maturitou toužila vylepšit náladu, i sehnala si film L’avventuriero della Tortuga (Dobrodružství z Tortugy, tak mám dojem, že to vezmu k rozboru někdy odborněji a zvlášť) a zamilovala se do něj. Celý tenhle film plný nadšení a boření zažitých konvencí natolik zaujal, že další díla režiséra Luigiho Capuana na sebe nemohla nechat dlouho čekat. I během léta jsem se seznámila s téměř všemi jeho dostupnými kusy rokem 1960 počínaje. A pan Capuano (ač ty konvence v ostatních filmech přeci jen přestal poněkud bořit) se pro mne stal fenoménem…

Luigi Capuano, ročník 1904 a režisérsky aktivní už od 40. let, je ze staré školy a tvůrce zcela komerční, nevrtající se zbytečně v nepodstatných (po)drobnostech a rozhodnutý vytvořit zábavný film pro všechny. Pro své záměry zužitkoval množství historických či Salgariho postav, tu něco bájí, tu Zorra, tu čtyři mušketýry, tu gladiátory, tu vše dohromady, často piráty, k nim Esmeraldu, to bez snahy o historickou důvěryhodnost či věrnost předlohám (tak mám pádné podezření, že by se někdy Salgari divil, že tohle měl napsat on). A to, co mu z toho vzniklo, jsou extrémně šílené kombinace… a mnou milované pohádky. Pohádky neskutečně naivní a strašně zábavné, dávaje možnost vyniknout jinak často takřka neviditelným osobám, dávaje kaskadérům volnou ruku pro všemožné prima volovinky… a hrdinům možnost být. To poslední bohužel, jediné, nestačí.

Prakticky jediným problémem, žel bohu zásadním, jsou Capuanovi hrdinové. Není každý hrdina jako Rik Battaglia. Bohužel, máme zde Gordona Scotta, kulturistu s extrémním odporem k jakýmkoliv kulturistickým výkonům či aspoň pohybu výraznějšímu, než statickému popocházení místností, občas pronese něco nepoutavých dialogů, občas bezostyšně podvádí svou snoubenku, je vůbec na pendrek a zabírá místo všem ostatním (v lepším případě tráví na plátně jen polovinu předepsané doby, kdy druhou naštěstí zaberou veselí kolegové mušketýři).

A co takhle ty hrdiny úplně vynechat, nešlo by to? Ne? Už mlčím...                           (snad jsem moc neřekla)

Nebo snad raději Gianna Maria Canale? Ženská tvářící se celý film, jakoby kousala do citronu, je strašlivě dramatická, teatrální, emancipovaná, kazí každou legraci, zradí každého, štve mě strašně, a když k sobě přibere ještě prapodivného hrdinu Athonyho Steela (jenž tu nemá daleko k tomu mě opravdu přesvědčit, že jeho Forrester z Rudého gentlemana je dobrý jen dabingem), raději bychom to zabalili. Či snad George Ardisson, jehož hrozivý výkon a zjev zachraňuje skutečně jen maska přes obličej? O Mickeym Hargitayovi raději zcela pomlčet…

Jo, hrdinové se Capuanovi drolí pod rukama. Jenže k ruce má taky své osvědčené a oblíbené umělce jako např. vždy akčního Livia Lorenzona, vždy mocnářského Gianniho Rizza či vždy stoprocentně důstojného a elegantního (pravidelného vedoucího kaskadérů) Franca Fantasiu a mnoho dalších (Zamperla, Aureli, Bufi Landi, Pizzuti… kolik jich jen už člověk zná?).
Často lidi, které člověk dlouze, dlouze znal jen ze špaget a tak ho nějak ani nenapadlo, ba ani nezajímalo, co dělali dřív, než spaghetti westerny vznikly. Hráli, samozřejmě. Třeba zrovna tady. A měli napilno, jen co je pravda, a byli machři odjakživa. Capuanovy filmy budí dojem, ač to tak mnohdy není (neb spousta těchhle matadorů už dávno účinkovala v 50., ne-li 40. letech), že tu všichni začínali. Skoro s každým, o kom by mohl člověk mluvit coby o představiteli vedlejších rolí, epizodních rolí, kaskadérovi (mnohdy rovněž představiteli vedlejších rolí v jedné osobě), prostě někom, kdo se objeví často, člověk ho třeba ani nepozná, a když pozná, ani neví, kdo to je, tak se všemi těmihle se člověk v tomto žánru pozná tak nějak líp. A právě těm svěřuje režisér nebývalou důvěru, čili právě tihle všichni tyto filmy tahají neskutečným způsobem nahoru.
A u koho jiného můžeme vidět Lexe Barkera nejednou ve skutečném ohrožení života? Kdo jiný kdy usoudil, že Guy Madison by se mnohem lépe, než na nudné klaďáky, hodil na úlisného záporáka či Rik Battaglia namísto záporáka na kladného či rovnou hlavního hrdinu? Bohužel asi málokdo. A ještě kvůli mnoha dalším důvodům na tyhle pohádky jednoduše nedám dopustit. Jsou prostě hrozně milé.

Exteriéry a výprava? No, obvykle není třeba víc, než jedna řeka či loď (když jsou tu piráti), jeden oblíbený interiér krčmy, jedna tradiční pevnost, pravidelně se opakující zelené obleky pro záporné stráže, park či lesík, Rustichelli složí obvyklou romantickou znělku a s tím si (až na několik výjimek s vyšším rozpočtem - filmy s Barkerem) vystačí.

Bojové scény? No jistě, ty Capuano velmi rád! Střihne tam obléhání a dobytí pevnosti, kde se deset minut nemusí dít nic jiného, než že všichni šermují, shazují se z hradeb, střílí z kanónů, a zase přicházejí další davy... z jiného filmu! Ano, Capuano byl rovněž prvním, kdo mi předvedl úspornost systému něco máme, tak to řádně využijeme, kdy množství různě sestříhaných stejných záběrů máme možnost vidět v nejednom díle (a občas tak vyvolají pocti, že tohle už přece někde bylo, nebo proč se tam, sakra, děje tohle, kde se to tam vzalo atp.) - žánr meč a sandály toto, mimochodem, (k vlastní škodě) využívá pravidelně, a to i z cizích filmů, což v rámci děje dost vadí příběhům. Capuano má ty své bojové scény tak šílené a tak zmatené, že mu něco takového, jako že se v tom jeden vůbec nevyzná, člověk musí odpustit, a když si zvykne, stanou se pro něj tyhle akce nejlepšími částmi filmu.

A vzhledem k důležitosti úloh, do jakých obsazuje svého favorita Fantasiu, vkládá do kaskadérů nebývalou (a oprávněnou) důvěru.
Není pak divu, že jsou odhodláni s mladickým nadšením dokázat, že za to fakt stojí, i může dojít k různým událostem typu několika úmrtí a několika rolí jednoho aktéra (systémem: tak mě zrovna zapíchli, ale nevadí, už jsem tady zas. Aj, zase mě zapíchli... nic se neděje, nasadím vousy a přejdu na stranu nepřátel...) v jednom filmu (v domnění, že toho si přece nikdo nevšimne. No, někdo si přece všiml a ocenil). Je to plné takového toho krásného nadšení z věci a chuti dosáhnout nevelkého cíle, aby vás na chvíli zabrala kamera, když se kolem ní zrovna prořítíte. A všichni do jednoho umí tak krásně šermovat...

Tvůrce se nebojí jakýchkoliv úletů typu přepadení kardinála Richelieu Zorrem,
boj Herkula proti Černému korzárovi (žel bohu nedostupný film), o klonu Zorra proti pirátům ani nemluvě...

Ne, nejsou to nikterak náročné věci, ne, žádná z nich nemá českou podporu a ano, množství jich je bohužel těžce nedostupných. Ale když má člověk chuť na zábavu, v jejíž neoriginalitě je právě velké kouzlo, a poznat, jak začínali staří známí z Itálie, je Luigi Capuano doporučeníhodnou volbou.

Škoda, že Capuano začátkem sedmdesátých končí svou režisérskou dráhu, leč ještě před tím stihl natočil i westerny. 2-3. (jeden z nich vypadá na kombinaci Zorra a westernu, netuším, co převažuje) A dva z nich jsem měla tu čest vidět. A vůbec nejsou zastaralé. Vůbec nejsou špatné. Vůbec nejsou průměrné. Jsou tak, po všech stránkách, jeho.